Rozhovory s Vlastou Pechovou
Rozhovor ze dne 4.5. 09, Pelhřimovské noviny 15.5.09 Návštěvníci pelhřimovské knihovny měli v posledních letech několikrát možnost setkat se tu s dílem MgA. Vlasty Pechové v podobě výstav pastelových obrazů inspirovaných přírodou Havaje a obrázkové anglické abecedy. Vlasta Pechová pochází z Pelhřimovska a žije v Praze a v Moskvě. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor design. Její tvůrčí aktivity jsou široké - maluje, fotografuje, zabývá se orientálním tancem a především Tai chi. V Moskvě navštěvuje školu Tai chi, své studenty má v Pelhřimově a Praze. Její zatím posledním tvůrčím počinem je kniha Tai chi, kterou představí v pondělí 25. května v 17 hodin v pelhřimovské Městské knihovně. Můžete nejprve přiblížit, co všechno chystáte na 25. května pro návštěvníky knihovny? Nazvala bych to křtem knihy, spojeným s malou výstavou, věnovanou Tai chi a knize, kterou jsem na toto téma napsala. Výstava bude obsahovat ilustrace z mé knihy a z knihy mého učitele, mistra Roberta Amackera a zřejmě i fotografie. Přiblíží lidem mou práci na knize a co jsem při tom objevila. Také zacvičím s mečem a nebude chybět autogramiáda a decentní občerstvení. Prozraďte něco o obsahu knihy. Knihu jsem rozdělila na dvě části: první část je teorie a druhá část jsou především cviky. Těch není mnoho a měly by být zvládnutelné i pro laiky. Na těchto cvicích stavím další a hlubší teoretické znalosti. Chci říci čtenářům: zkuste si tento cvik, pokud jste ho procítili, je pro vás reálným náznakem, s čím se v Tai chi dále pracuje. Jde mi hlavně o to, aby lidé pochopili principy, aby byli schopni se lépe orientovat, když se později budou zabývat třeba i jinou školou Tai chi. Tai chi bývá totiž velmi zakrývané. V některých knihách se nejednou píše o věcech, které člověk nechápe. Snažila jsem se svou knihu pojmout jinak, a co vím od lidí, líbí se jim to. Čas ukáže více. Není to tak, že by si člověk řekl: tak, já se naučím sestavu, která je v té knize, a budu jí denně dělat. Takhle jsem to nemyslela. Je sice možné všechny cviky vzít, cvičit je a nějakého zdravotního výsledku by se člověk dobral, ale není to záměr. Ta knížka je úvodem, aby člověk mohl začít, aby si mohl najít školu, která mu vyhovuje, aby pochopil, že potřebné informace existují. Pokud chce člověk dělat něco dlouhodobě, měl by hledat a také vědět, jak a co hledat. Tai chi je čínské bojové umění, ale to je asi hodně zjednodušená definice. Co je vlastně hlavní věc, kterou dává? Je to zlepšení zdravotního stavu, celková duševní vyrovnanost nebo ještě něco jiného? Záleží na lidech, co si v něm najdou. Někdo může dělat Tai chi pro duševní zdraví, někdo pro zdraví fyzické, jsou lidé, kteří na něj pohlíží jenom z bojové stránky. Ve skutečnosti je v něm všechno. Tai chi je zvláštní v tom, že v něm existuje spousta odnoží. Takže záleží, do jaké školy jdete, jaké se k vám dostanou informace. Neměla jste obavu, jestli se uplatníte s knihou o Tai chi v dnešní době, kdy je knižní trh možná až přesycený? Tohle vůbec neřeším. Chci to umění dělat, jezdím za ním do Moskvy, naprosto tomu věřím. Jestli budu úspěšná s knihou, se nezabývám, nemám na takové úvahy vlastně čas. Budu ráda, když budu mít kolem sebe lidi, s kterými je mi dobře. Jsem šťastná, že například zde v Pelhřimově mám tak skvělou skupinku. Věřím, že pokud budu sama sebou, přitáhnu si k sobě lidi, kteří ke mně patří. Mám takovou filozofii a víru, že to tak má být. Prozradila jste, že rozhodnutí napsat knihu byla velmi spontánní záležitost... Poslední dobou to takto mám s mnoha věcmi. Pokud něco „samo" přijde, většinou to funguje nejlépe. S knihou to bylo tak, že jsem se ráno probudila, řekla si, že štěstí se má pokoušet, otevřela jsem internet a napsala do prvního vydavatelství, odkud mi odpověděli a vše se hned rozběhlo. Tak se to opravdu stalo. Když mi přijde nějaký podnět, jdu za ním dál, i když nevím, kam se to přesně vyvine. Teď například chceme společně s lékaři a s biometrickou laboratoří prozkoumat Tai chi skrze moderní technologie. Tato myšlenka opět vznikla na základě mých podnětů „zevnitř". Jak probíhala práce na knize? Jak už jsem říkala, začátek byl naprosto spontánní. Ve vydavatelství mě požádali, abych napsala osnovu, to mi trvalo asi čtrnáct dní. Sepsala jsem si i přibližný počet stránek na jednotlivá témata. Dále jsem si ještě měla určit datum odevzdání knihy. Nakonec jsem si stanovila dobu práce na knize na sedm měsíců. Odhad byl dobrý, kdybych si dala půl roku, nestíhala bych to. A na druhou stranu nemám ráda, když se něco táhne. Sedm měsíců byla dobrá doba. Pak jsem začala psát. Přiznám se, že jsem si dost „odřízla" ze svého osobního života, abych knihu zvládla. Neměla jsem denní plán, bylo to tak, že jsem pracovala, jakmile jsem měla energii. Nejdříve jsem informace řadila k sobě, jak jsem je měla, pak jsem si text přečetla a zjistila jsem, že se mi nelíbí. Teprve potom přišla ta pravá práce, kdy jsem začala zvažovat, jak informace lépe podat, hodně jsem všechno promýšlela. Aź po třetím čtení a úpravách jsem začala být spokojenější. Samozřejmě jsem věděla, že vše je nekonečný proces, který by se pořád dal zlepšovat. Proto bylo dobré, že jsme stanovili konečný termín odevzdání knihy. Vzpomínám si také, jak jsem došla do fáze, kdy jsem chtěla překreslit obrázek, držela jsem tužku a najednou jsem si řekla: já už nemůžu, ta kniha už si vzala, co měla. Pamatuji si ten pocit a věděla jsem, že mám skončit. V úvodu jste se zmínila o svém učiteli Robertu Amackerovi, který také pracuje na knize. Jak on hodnotí váš počin? Co mě velmi mile potěšilo: má kniha vyšla dříve než jeho a on má obrovskou radost a přeje mi to. Těší mne, když někdo přeje druhému člověku štěstí - setkala jsem se totiž bohužel i s jinými případy. Ale když člověk jinému člověku přeje úspěch, otvírá se něco nového, další forma komunikace. Já proto pevně vím, jaký chci mít přístup ke svým studentům, když budou něco vytvářet, o něco se snažit. Chtěla bych popřát lidem, kteří budou číst moji knihu, ale i těm ostatním, aby cítili, že jejich činnost, to, čemu se věnují, je propojuje s jejich nitrem. Protože pak to má smysl. To je to, co mi Tai chi dává. Zkvalitňuje mi všechny stránky života. (Pro PN Petr Přibyl)
Rozhovor z 9.6.2006: Pelhřimovské noviny
Kousek Havaje v knihovně: Zajímavá výstava bude k vidění od 13. června 2006 v Městské knihovně v Pelhřimově. Nazývá se Havaj a své obrazy a fotografie, pocházející z této exotické země, na ní představí MgA. Vlasta Pechová. Autorka výstavy, která pochází z Pelhřimova a žije v Praze, vystudovala střední školu uměleckých řemesel v Brně a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor design. Kromě toho, že maluje a fotografuje, je cvičitelkou tai-chi a orientálního tance. Před časem strávila dva měsíce na Havajských ostrovech, kde natáčela kazetu o tai-chi a namalovala kolem 30 pastelů (část z nich právě uvidí návštěvníci výstavy v Pelhřimově), a pobývala také v Moskvě.
Jak jste se dostala ke svým tvůrčím aktivitám – k umění, tai-chi a orientálnímu tanci? Už odmalička jsem se chtěla zabývat uměním. Tehdy jsem si řekla, že budu malířkou, a od té doby se můj život tak vyvíjí. Během studií výtvarných oborů mi ale chyběl pohyb. Začala jsem si hledat pohybové aktivity, nejdřív to bylo karate, u toho jsem ale nevydržela moc dlouho, pak jsem přišla do Prahy, kde jsem se začala zabývat orientálním tancem a tai-chi. Po několika letech jsem začala orientální tanec vyučovat. S tai-chi to bylo tak, že jsem nejdříve hledala styl, který by mi nejlépe vyhovoval, pak jsem potkala učitele, se kterým se mi moc dobře spolupracovalo a začala jsem se tomuto umění věnovat víc. Později, když jsem se vypracovala na určitou úroveň, jsem si řekla, že zkusíme tady v Čechách založit školu tai-chi. Vím, že jinak by se toto tai-chi v Čechách neuchytilo. Díky tai-chi jsem jela do Moskvy, protože centrum školy je v Moskvě, její pobočka, jakoby malá sestřička, je v Praze a ještě menší „sestřička“ v Pelhřimově. Na Havaji jsem byla natáčet kazetu o tai-chi a tuto zemi mám spojenou taky s grafickým designem. Do Moskvy jezdím jednak vzdělávat se v tai-chi, jednak proto, že dělám ilustrace pro tai-chi kurs. Jsem moc ráda, nikdy jsem si nemyslela, že se mi spojí moje profese – design – s tím, čemu se věnuji ráda, a to je tai-chi.
Vaše pastely z Havaje přibližují hlavně tamnější přírodu. Můžete o tom říci něco víc? Pastel jsem si zvolila proto, že se mi zdál kvůli cestování jako vhodný prostředek. Nepotřebuji vodu, plátno, potřebuji jenom pastel a papír, na přenášení je to pohodové. K tomu malování přírody: Domy na Havaji jsou většinou dřevěné, lidé si je často stavějí sami, tím pádem jsou ty domy jedinečné. Mají takovou pěknou duši. Všechny mají veliká okna a hodně často přímo do těch oken lezou zvenčí rostliny, jako by nakukovaly dovnitř, a vítr si pohrává s jejich listy. To mě opravdu fascinovalo a na některých těch pastelech je to vidět. Takže jsem hodně malovala listy, někde i květiny. Některé obrazy jsou víc realistické, ne úplně jako fotka, ale všechno je do zelena. Postupem času, jak jsem malovala, začala jsem se uvolňovat a začala jsem uvolňovat i barevnost, takže poslední pastely už jsou do červena nebo modrožluté, tam už se barvy začínají lišit od reality a je tam víc zachycený můj pocit, prožitek.
Vraťme se ještě k tai-chi. Co to vlastně je a co může člověku přinést? Tai -chi je původem čínské bojové umění a má velice zamotanou historii. V čínské minulosti bylo období, kdy bylo tai-chi zakázané, ti, kdo ho uměli, odešli, pak se tai-chi povolilo, pak se uzákonilo, ale zákony preferovaly jenom určité styly, a tak se všechno zamotalo. Je to původem bojové umění, zdravotně velice prospěšné. Někdy, když řeknu lidem, že tai-chi je bojové umění, trošku se zaleknou. Ale to proto, že nevědí, jaké můžou být různé pohledy na bojové umění. Tai-chi je o tom, že se lidé učí nepoužívat sílu, je to velice chytrá myšlenka, jak sílu přijmout a vrátit nazpátek, aniž by člověk musel pěstovat nějakou velikou svalovou aktivitu. Zdravotní účinky v tai-chi jsou založeny na principu práce se svaly. Není to klasický západní způsob – my známe spíš posilování svalů jedním směrem, to, co se děje například v posilovnách. V tai-chi je to všestranné a svaly se jakoby přetáčejí. Dá se říci, že se „proždímou“, pak se uvolní, pak se znovu proždímou. Je to taková zvláštní masáž. Jde o to, aby si lidé procítili tyto vnitřní pohyby svalů.
Pro Pelhřimovské noviny napsal Petr Přibyl.